jan_sobeslavsky_4Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprve nepřetrhne! (Kazatel 4, 9-12)

Diakonii jako společenství vnímám v několika rovinách.

Jednou z nich je rovina zaměstnanců. Pracovní tým a jeho řízení. Vždy jsem se snažil o to, aby každý dostal ke své práci vše, co potřebuje. Mám představu, že lidem má být v práci dobře a současně mají usilovat o to, dělat práci co možná nejlépe to jde. Vždyť tam tráví velkou část svého života. Jako vystudovaný právník nevěřím, že může dlouhodobě fungovat práce s lidmi, kde nejsou daná pravidla. Proto jsem vždy považoval za nutné mít systém personální práce, a to co nejjednodušší. Jasná pravidla pro odměňování, která nikoho neprotěžují a jsou tak, jak to jenom jde, spravedlivá a zohledňují odvedenou práci. Systém podpory, kdy se každý může pravidelně otevřeně a na rovinu o své práci bavit se svým vedoucím, sdílet své těžkosti, vědět, že na ně není sám. A systém vzdělávání, kde má každý možnost o své práci přemýšlet, reflektovat, co a proč dělá a může dělat jinak. Při takto jasně nastavených pravidlech, která všem dávají určitou jistotu, předvídatelnost a péči, jsem si pak držel vědomí, že nejde o ta pravidla, ale o člověka. Nebýt papežštější než papež a umět přimhouřit oko. To chce trochu zkušenosti a nadhledu.

Druhou rovinou je společenství vytvářené mezi zaměstnanci a klienty, žáky či pacienty, o které se Diakonie stará. Opět se svými pravidly. Standardy kvality sociálních služeb, školními vzdělávacími plány, zdravotními postupy. Nikdy jsem neměl ambice z pozice ředitele do těchto pravidel kolegyním a kolegům mluvit, co se fortelnosti týče. Vždy jsem ale měl ambice, jakožto vystudovaný teolog, do nich mluvit, co se týče milosrdenství. Totiž toho, že naše klienty, žáky a pacienty přijímáme bezpodmínečně. Vím, že je to často těžké. Ale není to vlastně těžké s každým z nás? Přijímat sama sebe bez předsudků? Přijímat své bytí tak jak je, se vší krásou, ale i bídou lidského života? S důvěrou, láskou a pochopením?

Třetí rovina mi spíš byla zatím přístupná pouze z role pozorovatele. Je to rovina vztahů mezi klienty, žáky či pacienty navzájem. Je zřejmé, že v některých službách mezi nimi vzniká společenství. Když se například nastěhuji do našeho domova pro seniory či chráněného bydlení, mám nové sousedy, nové místo k životu, novou perspektivu, nové doma. A k doma vždy patří vztah. Pochopení, možnost komunikovat, láska.

Za sebe se s Vámi chci podělit o svou naději na ještě jednu rovinu diakonického společenství. O smyslu našich životů toho vlastně, jsme-li k sobě upřímní, moc nevíme. Neznáme tajemství Bytí, jakkoliv se někteří tváří, jako by bylo nabíledni. Biblická zvěst ale jako refrén opakuje, že nasazování se pro druhé, kteří jsou v nouzi, je tou základní skutečností, o kterou má v životě cenu usilovat. Že tajemství dobrého života spočívá v lásce k Hospodinu, tvůrci veškerenstva, v lásce a přijetí nás samotných a v lásce k lidem okolo nás. Mám naději, že v Diakonii lze společenství čerpající z této lásky zažívat.

Jan Soběslavský, ředitel Diakonie

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.