Dva přátelé proti převaze

Dva přátelé proti převaze

Za doprovodu své ženy přichází jednoho dne pan František do denního stacionáře pro seniory. Je mu pětasedmdesát. Onemocněl demencí, těžko se orientuje v čase i prostoru a  potřebuje každodenní péči. Jeho paní se mu ochotně věnuje, ale potřebovala by si jednou za čas odpočinout. Péče o člověka s demencí je náročná. Ulehčení nabízí právě stacionář Diakonie Dobormysl.

Proběhnou seznamovací návštěvy. Výsledek? Pan František odmítá do stacionáře docházet. Proč? Necítí se tu dobře. Důvod? Ve stacionáři je převaha žen :) ! Co s tím?  

„Dyby se mnů šel Toníček, to by možná šlo,“ připouští František.

Toníček, tedy pan Antonín, je jeho dlouholetý kamarád. Chodili spolu do školy, mnoho let pracovali v jedné fabrice a dodnes sousedí v jedné malé valašské vesničce. Antonín na tom však s pamětí a orientací v prostoru není o mnoho lépe než František. Navíc nechce ani slyšet o návštěvách stacionáře – doma je mu přece nejlíp a žádnou péči nepotřebuje. I žena pana Antonína by si však od péče o svého muže občas ráda vydechla.   

„Tož ale dyž to Františkovi pomože … doprovodit bych ho tam mohl. Aj bych tam s ním mohl posedět, aby sa tam tolik nebál,“ připouští nakonec pan Antonín.

Obě ženy se nesměle ptají, zda by to nějak nešlo udělat. Dojímá nás, s jakou péčí a úctou přistupují ke svým stárnoucím mužům.

Dáme s kolegyněmi ze stacionáře hlavy dohromady. Co takhle pasovat pana Antonína do role dobrovolníka? Antonínovi se návrh stát se dobrovolníkem líbí, jeho paní ještě více. S její pomocí vyřídíme potřebné formality a papíry.

Nyní docházejí oba starší pánové do stacionáře společně. Pan Antonín si ochranitelsky přisedne k panu Františkovi, aby mu pomohl přežít mezi tou převahou žen. Jejich věrné manželky se na nás vděčně usmívají. Mají teď trochu času na sebe, zatímco dlouholetí kamarádi spolu prožijí příjemný čas v Dobromyslu.

Autor textu: Alena Hellerová, Diakonie Valašské Meziříčí

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.