Jednoduché a krásné vidění světa

Jednoduché a krásné vidění světa

Pro mě byla postrachem, když jsem za ní začala docházet. Paní Jitka trpěla schizofrenií a dokázala ranit. Uměla být uražená i protivná, když se jí něco nepozdávalo. Žila sama v garsonce. Jejím koníčkem bylo háčkování a vystřihování z papíru (což se dalo docela dobře poznat i na podlaze).

Docházely jsme za ní často. Se sestrou se kdysi pohádala, ostatní příbuzní byli daleko. „Mám jenom Diakonii,“ řekla nejednou. A jak už to tak bývá, když s někým musíte být, nakonec si k němu cestu najdete.

Pomohl humor paní Jitky. Jak dovedla nepříjemně zahulákat, uměla se také hurónsky a od srdce zasmát. Snad nejvíce si užívala procházky. Vždy dvě pracovnice ji vezly na vozíku do města. Tehdy oblékla své háčkované šaty, napsala seznam a už půl hodiny předem seděla připravená u dveří. Po cestě poznávala značky aut, zpívala si, pečlivě pozorovala přírodu i lidi. Znaly jsme její: „Dávejte bachaaa!“ To když vozík přejížděl obrubník. Její jednoduché a přitom tak krásné vidění světa bylo inspirující.

Zdravotní stav se však horšil a musela do nemocnice. Zařídily jsme odvoz. Hodně holek za ní bylo na návštěvě a vždy jsme si řekly, jak se jí daří. I já jsem ji šla navštívit. Donesla jsem k ochutnání svou první buchtu a věnovala jí dvě knížky na čtení. Po čase se vrátila domů – zhoršená. Už si nedokázala sama přesednout z postele na vozík a pohybovat se po bytě. Měla bolesti. Péče se rozšířila a byla stále těžší. I díky naší sociální pracovnici jsme paní Jitce pomohli zařídit domov důchodců. Tehdy jsem si od ní koupila snář, jelikož si s sebou nemohla vzít všechny věci, které doma měla (taky jich nebylo málo, skoro nic nevyhazovala).

Na rozloučenou jí jedna z kolegyň ušila anděla. Daly jsme ho na srdce z kartonu a kolem napsaly jména nás všech včetně vedoucích. Paní Jitka byla v naší péči přes 10 let a i přes její osobitost (a možná právě pro ni), i přesto, že moc neuměla vyjádřit vděk a nikdy nikomu nedala oplatek, jsme ji měly rády a věděly jsme, že i ona nás.

Asi do půl roku poté, i kvůli těžkým zdravotním komplikacím, zemřela. Bez pohřbu. Mrzí mne, že jsme se s paní Jitkou nemohly rozloučit naposledy a tak píšu tento příběh na její památku – aby po sobě zanechala alespoň vzpomínku.

To je mé milosrdenství. Na paní Jitku si vzpomenu pokaždé, když ze snáře zjišťuji, co se mi zdálo.

Autor: Jana Meixnerová

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.