Mluvte srdcem, nemusíte slovy

Mluvte srdcem, nemusíte slovy

Milosrdný dar
Milosrdné přijetí
Milosrdné odpuštění
Milosrdná lež
Milosrdné umírání
Milosrdná pomoc

Když jsem nastupovala do Diakonie, věděla jsem, s čím budu mít největší problém – s umíráním. V naší rodině vždy bylo největší tragédií úmrtí. Babička, matka všichni plakali, černé šaty i na rok, na pohřbech spousta lidí, věnců – pro dítě téměř horor. Tak jsem to vnímala.

Když zemřela první paní, o kterou jsem se starala, brečela jsem celý den a zlobila se na kolegyně, že to tak necítí, že vzpomínají na veselé příběhy s onou paní a dokonce se i smějí. Pro mě v té době nepředstavitelné. Po letech jsem šla na školení a až tam jsem pochopila, že když člověk zemře v klidu a pokud možno i v kruhu svých nejbližších, je to dar – milosrdenství. Učili jsme se, že rodině je třeba někdy i vysvětlit, že když přijde čas, máme člověka nechat, aby odešel.

Za dva měsíce po školení se jedna paní na oddělení zhoršila. Sestry dělaly, co se dalo, ale lékařka řekla, že přichází konec, víc se dělat nedá. Dcery za paní chodily i dvakrát denně, plakaly, prosily maminku, ať ještě zůstane, ať přijímá potravu, ať se snaží. Paní něco snědla a jen dcery odešly, jídlo i pití šlo ven.

Jeden večer jsem měla noční. Dcera seděla u paní do 22 hodin. Požádala jsem ji o rozhovor. Sedly jsme si a já ji začala vysvětlovat, že už je čas nechat maminku odejít, že chápu, že jim bude chybět, že už také nikoho nemám, ale že maminka už je vyčerpaná, unavená, má zavřené oči, ústa a už říká, že nechce. Dcera znova plakala, vysvětlovala své důvody, po dvou hodinách však připustila, že by maminku odejít nechala – nedokáže jí to ale říct. „Mluvte srdcem, nemusíte slovy“, odvětila jsem.

Ráno mi skončila služba. Když jsem druhý den přišla na denní, paní už nebyla. Noční služba ji pěkně upravila a čekali jsme na odvoz. Dcery se přišly s maminkou rozloučit. Jedna z nich mi poděkovala. To, co jsem jí řekla, potřebovala slyšet.

Až nyní mi došlo, že jsem zažila i v rodině milosrdenství. Otec byl po třech infarktech v invalidním důchodu, nebylo mu ještě padesát. Mamka zdravotní sestra o něj pečovala. Scházel měsíc do tátových padesátin a přišla noc – další bolesti a ráno konec. Nedokázala jsem pochopit, že matka zdravotnice nic nedělala, „jen si s ním povídala“. Těžko mi vysvětlovala, že už táta nechtěl. Věděl, že operace mu nepomůže. Transplantace se dělaly jen minimálně a pouze v Praze.

V životě mých rodičů nevládl vždy soulad. I o rozvodu se jeden čas mluvilo. Oné noci si ale prý vše vypovídali, odpustili, vysvětlili. Mamka byla, dá se říct, až radostná, že to byla nejkrásnější noc, kterou spolu prožili. I to bylo milosrdenství, odpuštění, smíření. Otec odešel mamce v náručí, v klidu, smířený a DOMA. Bylo to jeho rozhodnutí, že nepůjde do nemocnice. Až nyní chápu, jakým sebezapřením musela matka projít, když nesměla zasáhnout. I já musela po letech poznat milosrdenství odpuštění, smíření, že nás rodiče opustili.

autor: Hana Černá, pracovnice v sociálních službách, středisko ve Dvoře Králové n. L.

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.