Milosrdenství se dá pochopit mnoha způsoby

Milosrdenství se dá pochopit mnoha způsoby

Tématem milosrdenství se často zabývám. Hledám nejlepší polohu milosrdenství k sobě i k ostatním. Příběhy, které zde chci stručně popsat, jsou příklady pro Vaše zamyšlení.

První příběh je o chlapci, který odjel s několika kamarády na výlet do nedaleké vodní nádrže plavat. Po prvním skoku zůstal dlouho pod vodou. Jeho přátelé si myslili, že si z nich pouze utahuje. Po čase znejistěli. Pátrali pod vodou a našli ho v bezvědomí. Život se chlapci podařilo zachránit, ale ochrnul. Zůstal na vozíku. Od rodičů se však žádné zvláštní péče nedočkal. Kdykoliv mu například něco spadlo, otec se otočil a odcházel z místnosti pryč. Nechával chlapce, ať si poradí. Ten už je teď dospělým mužem. Má manželku, řídí auto a je soběstačný. Je to k zamyšlení, že? Opravdu je péče lidem vždy nápomocná? Neměli bychom se více chovat jako rodiče chlapce v příběhu?

V dalším příběhu bych chtěla poukázat na milosrdenství a sílu v sobě. Před několika lety velice chytrý a společenský muž spadl nešťastnou náhodou ze střechy a nemohl se hýbat. Přiletěl pro něj vrtulník, ten ale další nešťastnou náhodou zasáhl blesk. Po tomto incidentu již nebyla možná operace. Muž byl převezen do ústavu, kde pouze ležel. Sestry ho jednou za čas otočily ze zad na břicho a naopak.

Muž odmítl veškeré návštěvy rodiny a známých. Nestál o lítost. Rozhodl se, že si pomůže sám. Po čase se to povedlo. Opět se hýbe a chodí. Na tom je vidět, že i silou vůle se dějí zázraky. Nic není nemožné, když se chce. I toto je milosrdenství, jen v jiné podobě. Muž z příběhu se vyhnul milosrdenství ostatních a pomohl si sám.

V posledním příběhu ukážu na nedostatek motivace. Jedná se o muže v invalidním důchodu. Nemoc má již několik let a není vidět žádný posun, ani zlepšení ani zhoršení. Muž má veškerou péči, pobírá dávky, je bezstarostný a všichni za něho vše udělají. V podstatě má jednoduchý život, jen nemoc mu to kazí. Dle mého názoru už ani nemá důvod k tomu, aby se snažil uzdravit. I přesto, že by posun mohl udělat. Je to tak správně? Nedostává se muži tolik milosrdenství, že ztratil motivaci k normálnímu životu?

Milosrdenství se dá pochopit mnoha způsoby. Každý si v tom najdeme rovnováhu. To je můj pohled. Vidím, že někdy se můžeme nechat vydírat a dělat věci, které nechceme – jen proto, aby si ostatní mysleli, že jsme milosrdní. Učit se milosrdenství a vychovávat se k němu musíme od sebe. Pokud nebudeme milosrdní sami k sobě, nemůžeme být zdravě milosrdní k ostatním.

Autor textu: Hana Fišerová, pracovnice v sociálních službách, středisko ve Dvoře Králové nad Labem

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.