zamyšlení

Dvanáct krátkých úvah a zamyšlení na motivy biblických veršů a tématu milosrdenství. Využít je můžete na úvody vašich porad či oslav, nebo prostě k osobnímu čtení.


Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili. (Matoušovo evangelium 25,40)

Je mrazivé zimní ráno. Ještě tma. Poslední tramvaj, kterou jsem ještě mohl bezpečně stihnout vlak odjíždějící do Prahy z brněnského hlavního nádraží, mi ujela. U té další už to není jisté. Vbíhám do nádražní haly a zjišťuji, že je pozdě. Vlak právě odjíždí. Další pojede za hodinu.

„Nemáte drobák“. Otáčím se a vidím staršího muže s mastnými vlasy, oblečeného do neskutečně ušmudlané bundy. Nevoní.

„Nemám!“ Přece nemůžu dávat drobné každému bezdomovci. Beztak si přeci za to, že jsou na ulici, můžou většinou sami. Přeci tam bezdomovci chtějí být. Nechtějí pracovat. Je to jejich volba, jejich životní styl. Proč bych jim na něj měl přispívat. A vůbec, přeci nemůžu nést odpovědnost za všechnu bídu světa.

Kde asi dnes spal? V noci byla pěkná zima… Zahřál se někde? Snídal? Jasně, že si za to může sám, ale… „Pane, počkejte, tady máte 50 korun a kupte si něco k snídani“. Překvapené přijímá peníze. S plachým úsměvem děkuje. Dáváme se do řeči. Na ulici je od té doby, co ho opustila manželka. Prostě to pak "nějak nedal", udělal pár špatných rozhodnutí a teď je tady. Na ulici, na cestě.

Myslím na jiného poutníka, který byl často na cestě. Na toho, kdo před dvěma tisíci lety putoval mezi Galileou, Samařskem a Jeruzalémem. Bytostně cítím jeho přítomnost. Cítím, ho přítomného v úsměvu toho muže. Odcházím na vlak. Na cestu. O hodinu opožděn. O prožitou přítomnost Boží obohacen. Svítá.

Je mrazivé zimní ráno. Autor: Jan Soběslavský


Z tvého milosrdenství se budu radovat a budu jásat, že jsi shlédl na mé pokoření. Vždyť ty víš, co sužuje mou duši. (Žalm 31,8)

Autor té staré básně či písně na mě působí jako blázen. Nebo znáte někoho, kdo se raduje a jásá uprostřed svého pokoření a ponížení? Někdy si dokážeme zachovat jakýsi nadhled i ve chvíli, kdy do nás někdo tepe nebo kdy zažíváme ponížení. Ale že bychom u toho skákali radostí?

Co vede autora žalmu k tak pronikavé radosti uprostřed vlastní těžké situace? Zřejmě ta druhá věta: ty víš, co sužuje mou duši. Ty víš, co způsobuje úzkost, ty víš, s čím se tu trápím, co ohrožuje mou důstojnost, co působí mou bolest. Ty to dávno víš. Nejsem na to sám.

A kdo je ten, jehož žalmista oslovuje „ty“? V předchozí sloce žalmu to naznačil, když pravil „já důvěru skládám v Hospodina“. Ten člověk učinil nějakou dobrou zkušenost s Boží blízkostí. Na žalmech je nesmírně silné právě to, že je ke komu volat. Modlitba není vykřičená do prázdna, ale má svého adresáta. I to je milosrdenství: když nám někdo trpělivě naslouchá, i když by vlastně vůbec nemusel.

Možná právě tato hluboká zkušenost, jak prostě a přesto silně se může projevovat milosrdenství, je pramenem žalmistovy radosti. Radosti až neobvyklé, skoro bláznivé. Zjištění, že věci mohou být úplně jinak, než jsme se odvážili předpokládat, vede občas i k překvapivým, bouřlivým reakcím, proč ne. Vedle toho stojí také „obyčejné“, tiché rozpoznání, které smí být pramenem i naší naděje: ty víš, co sužuje mou duši. Ty to dávno víš. Nejsem na to sám. Díky za to.

Ty víš, co mne trápí Autor: Pavel Hanych


Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Matoušovo evangelium 5,7)

Ježíš ví něco, co ostatní ještě nevědí. A jako Boží syn sděluje informace, které platí. Tak to prostě je, ať si o tom myslí kdo chce, co chce. A říkám to každému, ať je v církvi nebo není. Poslouchejte lidé - být milosrdný dnes, teď, je důležité. Ba mnohem důležitější, než si myslíte. To co dnes dobrého učiníme, ve prospěch slabého či bezmocného, zanechá v kosmu výraznou stopu! Tak výraznou, že se to jednou přihlásí ke slovu. Až dávno zapomeneme na to, co jsme kdysi dobrého udělali. Ba, až už zde my sami nebudeme. Někdo si jednou vzpomene. A nám také učiní milosrdenství. A vzhledem k tomu, že vůbec nevíme, jak to kde jednou bude po naší smrti vypadat, co bude, až umřeme, je docela dobré mít takovou jistotu.

Blaze milosrdným Autor: Daniel Ženatý


„Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!“ (2K 1,3)

„Kdyby byl nějaký Bůh, nebylo by na světě tolik zla. Nemohl by je přece dopustit.“ To slýcháme ve svém okolí dosti často. Odkud ale tohle dotyční vědí?

Z biblického svědectví naopak nesčetněkrát slyšíme, jak Bůh proti zlu staví hráz, napírá své síly proti zlu, vysvobozuje od zlého. Jak? Ne tak, jak bychom si to nejspíš přáli. Ne nějakým mávnutím kouzelné hůlky, ne zahnáním zla, které by se nás nijak nedotklo. Nevyhneme se zlému a utrpení tím, že bychom věřili v Boha a získali bychom tak nějaké úlevy. Ale Bůh staví proti zlému hráz milosrdenství a útěchy. Jejich je otcem, zdrojem, pramenem. Navzdory zlu prokazuje milosrdenství a utěšuje. A pokud je zla ve světě tolik, pak se mu Boží milosrdenství a útěcha vyrovnají. Přinejmenším. Protože kdyby ne, pak bychom neměli chuť dál do života, nedokázali bychom překonat ztráty, smutek, obtíže, bolest.

Je to tedy Bůh sám, který se milosrdně staví po bok trpícímu, pomáhá nadlehčovat a nést těžká břemena nebo je dokonce snímá z našich ramen.

A zároveň si i nás používá jako nástroje svého milosrdenství. Tím, že nám ukazuje, co je správné jednání tváří v tvář zlu: Prokazovat milosrdenství, pomáhat, solidarizovat se, jít do toho s nasazením, nezůstat stát lhostejně stranou a neodvracet zrak. Bůh jakožto Otec milosrdenství nám dodává sílu a odvahu ke skutkům milosrdenství. Povzbuzuje nás, abychom dali druhým prožít MILOvání z celého SRDce.

Takové jsou způsoby, kterými Bůh proti zlému vystupuje, zasahuje, dokonce od něj vysvobozuje: Milosrdenství a útěcha. Jednak nás jimi sám zahrnuje. A jednak nás do jejich konání vtahuje a k jejich projevování vůči druhým vede.

Kdyby byl nějaký Bůh Autor: Aleš Mostecký


Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství." Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak." (Lukášovo evangelium 10,36n)

Bible říká, že člověk člověku má být bližním. Co to ale znamená? Pochopit to nám může pomoci už kořen samotného slova bližní. Být druhému člověku blíž, vnímat ho, pochopit ho, porozumět mu, pomoci mu, to je v tomto světě moc důležité, abychom si tu nebyli cizí.

Bližním se staneme, když se k druhým chováme určitým způsobem. Jakým? Bible mu říká: projevovat milosrdenství. Kdekdo teď řekne, že to já neumím, to je určitě nějaké složité zbožné konání. Ale chyba lávky. Jak se projevuje milosrdenství, vypráví biblický příběh o jednom pocestném z města Samaří. Milosrdenství se prokazuje tím, že se člověk své cestě zastaví, sestoupí s osla, sehne se k potřebnému, ošetří jeho rány, odveze ho. Běžné věci, které umí udělat každý z nás.

A ještě jedna věc stojí na tom příběhu za zastavení. Otázka co pocestného přinutí, aby dělal všechny ty běžné věci, aby projevoval milosrdenství. Pocítil totiž se zraněným soucit.

Soucítit, mít lítost, to není slabina. V tom příběhu byli tři, kteří šli kolem zraněného. Ten první byl kněz. Muž důstojného a váženého povolání. A když si pustíme fantazii na špacír, najdeme dost možná hodně dobrých rozumných důvodů proto, že se kněz zraněnému vyhnul. Jenže o to právě jde. V určitých chvílích se nemůže rozhodovat jenom podle rozumových důvodů, v určitých chvílích musíme „myslet a jednat srdcem“, dnes bychom řekli empaticky, s emoční podporou.

V tom příběhu jsme na závěr zváni, abychom tak jednali. Takové jednání je dobré, protože nás lidi sbližuje a vytváří svět většího porozumění.

Bible říká Autor: Štěpán Brodský


Jděte a učte se, co to je: "Milosrdenství chci, a ne oběť". Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky." (Matoušovo evangelium 9,13)

Jsou věci, které jsou předepsané a dělat se musí. V židovském náboženství kdysi platilo, že je potřebné pravidelně přinášet oběti. Z úrody, z dobytka, ze zisku. Oběti jsou předepsané a odvádět se musí. A hodně lidí si tehdy myslelo, že když včas a přesně přinesou všechny předepsané oběti, splní si tím své povinnosti a víc už nemusí hnout prstem. Dodnes hodně lidí žije právě v takové šabloně. Tohle se musí dělat. A tak to dělají, ale víc ani čárku. Víc ani ň.

Jenže tenhle biblický verš z Matoušova evangelia nám říká, že se po nás chce víc. Navzdory tomu, co je předepsané, navzdory tomu, co si myslíme, že se musí. To něco víc děláme srdcem, nejenom rozumem. To něco víc je naší osobní malou přidanou hodnotou k tomu, co se musí a proměňuje to.

Že to není jednoduché? Samozřejmě, to nám nikdo netají. Máme se to učit. A učit se znamená také cvičné pokusy plné chyb. Ale jasným cílem je zvládnout projevování milosrdenství, naučit se to a používat ho.

A nakonec: proč to všechno? Kdyby byl svět, včetně nás v něm, dokonalý, nebylo by nic z toho zapotřebí. Nebylo by zapotřebí nařízení a předpisů, neříkali bychom: to se musí a víc dělat už není třeba. Kdyby byl svět dokonalý, dělali bychom všechno tak, jak má být. Jenže svět dokonalý není. A my jsme zváni k projevování milosrdenství, abychom do našeho nedokonalého světa vnášeli víc srdce, citu, porozumění, ohledu, víc přidané hodnoty k rutinnímu naplňování pravidel a řádů.

Jsou věci, které jsou předepsané Autor: Štěpán Brodský


Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení… (Žalmy 130,7)

„Dočkej času, jako husa klasu.“ Takovýmto rčením mne k mé nelibosti jako dítě často uklidňovali rodiče, když jsem projevoval, dětem tak přirozeně vlastní, nedočkavost. Nutnost čekání míváme i my dospělí většinou spojenou s napětím, nudou či nervozitou. Co vlastně myslí žalmista tím jinak asi obecně nepopulárním čekáním? K čemu nás to spolu s Izraelem nabádá? Proč zase jen čekat? Nač? Na Hospodina? A to máme jen tak sedět a čekat? On je pryč? Vždyť, když na něj máme čekat, znamená to, že tu není! Tak my budeme zatím raději něco dělat, ne?! Jako bych se sám viděl. Neschopnost si udělat čas k zastavení. Pocit, že všechno je jen na mně. A pak se děsím tváří v tvář vyhoření hrozícímu zvláště těm, kdo pracují s lidmi. Ale před tím nás vlastně žalmista chrání. „Spomaľ máš privysokú rýchlosť. Vnímam ju len šiestym zmyslom!“ zpívá populární slovenská zpěvačka a přidává se tak ke zpěvu našeho žalmisty. Vždyť o to jde! V tichu se zklidnit. Meditovat. Kontemplovat neboli rozjímat. Začít přemýšlet nad tím, že očekávání na někoho znamená, že od něj něco očekáváme. Spoléháme na to, že s něčím hodnotným přijde. Jinak bychom přece na něj nečekali. Žalmista radí očekávat na Boha, a tudíž spoléhat na jím nabízené vzácné hodnoty, kterými jsou milosrdenství a vykoupení. Hodnoty vzácné obzvláště v čase přísných soudů osobních či mediálních. Hodnoty, které zachraňují v časech, kdy peníze a ekonomika můžou zotročovat. A tak tyto hodnoty Boží zachraňující lásky můžou prostřednictvím nás – čekajících – pomáhat. Například těm, kteří se kvůli nedostatku majetku, zdraví či pro stáří krčí na výspě pozornosti a úcty naší společnosti.

Dočkej času, jako husa klasu Autor: Radim Žárský


Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; (Žalmy 103,11)

Když čtu slovo nebe, vybaví se mi dávná vzpomínka na léto, kdy jsme za vlahé teplé noci vyrazili s kamarády do nedaleké pekárny a koupili si za pár korun dva bochníky čerstvého chleba. A pak jsme si všichni lehli na hřejivou silnici, trhali ten chleba, rozplývali se nad jeho dobrotou a koukali na hvězdnou oblohu. Oblohu, kde člověk může pozorovat milióny hvězd a planet. Jak dlouho už člověk pozoruje nebe a díky novým technologiím toho vidí víc a více a přece je to pořád málo proti tomu co nevidíme, nevíme a neznáme. Některé hvězdy, superhvězdy jsou podle hvězdářů tak veliké, že oproti Zemi jsou mnoho, mnohonásobně větší, ale protože jsou současně velmi daleko, na nebi vidíme jen světlou tečku, stejnou jako ty ostatní. Jiné hvězdy, které vidíme na obloze, už vlastně nejsou, dávno zanikly, ale k nám stále ještě putuje vesmírem jejich světlo. A my v němém úžasu ležíme na zemi a pozorujeme tu nádheru a nedozírnou velikost vesmíru okolo nás. Co je vedle toho člověk, ten malinkatý puntík na planetě Země, kterého neuvidíš ani z nebližšího měsíce. Vůbec se nedivím prvnímu kosmonautovi Gagarinovi, když jeho první slova při pohledu na planetu Zemi z rakety byla: Bože to je nádhera! Ano i já obdivuji vše kolem sebe a věřím, že nic nevzniklo pouhou náhodou, ale z Boží lásky bylo stvořeno v úžasné dokonalosti a kráse. S pokorou a bázní si mohu každý den uvědomovat i přijímat vše co mám, jako nezasloužený dar a nekonečné Boží milosrdenství. Přestože stále znovu a znovu dělám chyby a ubližuji sobě i druhým, skrze Boží lásku mohu žít v plnosti odpuštění a nekonečného milosrdenství. Není to však ze strachu, ale z důvěry a víry.

Když čtu slovo nebe Autor: Petr Haška


On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,  po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla. (Žalmy 103,3-5)

Před rokem jsem se účastnil ekumenické bohoslužby u našich partnerů v Sulzbach-Rosenbergu, kousek na západ od našich hranic. Kázal tam prezident Diakonie Evangelické luterské církve v Bavorsku, farář Michael Bammessel – na výše zmíněný text. Aktuální situace byla v tom týdnu víc než napjatá: bylo to právě po teroristických útocích v Mnichově, Würzburgu a Ansbachu (ten je tam velmi blízko). Pár myšlenek jsem si tehdy zapsal, protože mě oslovily:

Naše kultura je založená na evangeliu Ježíše Krista; milosrdná láska je něco, co si nedáme vzít a od čeho se nedáme odradit kvůli lidem, kteří zešíleli. To nejcennější na naší kultuře a civilizaci je právě milosrdenství. Hospodin tě korunuje milosrdenstvím – to největší, čeho v životě můžeš dosáhnout, je být milosrdným. Z němčiny se to dá také přeložit tak, že tě Hospodin zušlechťuje milosrdenstvím. Tedy: jestli je na člověku něco vzácného a šlechetného, tak je to milosrdenství.

Poznali jsme Boží milosrdenství a je naše radost i povinnost ho v životě uplatňovat, a to i tehdy, když se nám to nevyplatí a druzí nás budou pokládat za blbce. Nesmíme být ovšem naivní, musíme bránit svůj životní prostor, ale to právě proto, že je to prostor milosrdenství a že naše kultura je kulturou nezištné lásky. Nikým se nesmíme nechat vyprovokovat tomu, abychom podlehli mentalitě pomsty. „Kýblů nenávisti“ už bylo vylito dost, naším úkolem je hledat porozumění, smíření a dialog, respektovat a respekt také vyžadovat.

Milosrdenství Boží se klene nad každým člověkem i nad celým lidstvem. Nejen Němci, ale my všichni jsme někdy sami udělali zkušenost s Božím milosrdenstvím a odpuštěním. Můžeme se jím i nadále nechat kultivovat.

Před rokem Autor: Daniel Heller ml.


Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost! Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku svého srdce. (Přísloví 3,3)

Kam si ukládáte poznámky či drobné úkoly, na které nesmíte zapomenout? Od pověstných uzlů na kapesníku jsme se přesunuli k modernějším řešením. Všudypřítomné žluté lístečky, chytré připomínky na mobilu či celé sofistikované systémy time managementu nás v pravý čas upozorňují, co je třeba udělat. Tedy alespoň pokud je správně nastavíme a používáme.

To všechno zjednodušuje život. Je skvělé pustit z hlavy spoustu provozních povinností, abychom se mohli soustředit na to, co je důležité. Tedy pokud i tu hlavu správně nastavíme a používáme. Ale sebelepší systém úkolů či osobního rozvoje je k ničemu, když mu chybí nějaký hlubší základ. Smysl a cíl, proč to celé děláme.

Bible zmiňuje milosrdenství a věrnost. Starý kralický překlad místo věrnosti hovoří o pravdě, dá se mluvit i o věrohodnosti, pravdivosti. Ten základ by tak mohly představovat dvě věci: být milosrdný, totiž laskavý a obětavý k lidem kolem i k sobě samému, a být v tom všem pravdivý, věrný a věrohodný.

Vedle klíčů, čipů a karet zavěšených na krku, vedle řetízků, náušnic a prstýnků, které nám denně připomínají důležité věci našeho života i naše nejbližší, si tak každé ráno můžeme symbolicky pověsit na krk ještě milosrdenství a věrnost. Aby nás provázely od rána do večera a vedly naše kroky. Naši práci i volný čas, naše setkání s druhými, naše radosti i smutky. Vedle všech dokumentů, reportů a tabulek můžeme na symbolickou tabulku svého srdce zapsat to nejhlubší, oč jde: o život, který je milosrdný a pravdivý – k lidem kolem nás i k sobě samým.

Time management milosrdenství Autor: Pavel Hanych


 

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.