Příběhy milosrdenstvÍ

Milosrdenství se dá pochopit mnoha způsoby | Čistá duše z chráněného bydlení Johannes | Srdcem a s láskou | Mluvte srdcem, nemusíte slovy | Jednoduché a krásné vidění světa | Dva přátelé proti převaze | Jít za hranice možností | Pomoc se musí dávat i nabízet | Jediný neváhal pomoci

 

Příběh 1: Milosrdenství se dá pochopit mnoha způsoby

Tématem milosrdenství se často zabývám. Hledám nejlepší polohu milosrdenství k sobě i k ostatním. Příběhy, které zde chci stručně popsat, jsou příklady pro Vaše zamyšlení.

První příběh je o chlapci, který odjel s několika kamarády na výlet do nedaleké vodní nádrže plavat. Po prvním skoku zůstal dlouho pod vodou. Jeho přátelé si myslili, že si z nich pouze utahuje. Po čase znejistěli. Pátrali pod vodou a našli ho v bezvědomí. Život se chlapci podařilo zachránit, ale ochrnul. Zůstal na vozíku. Od rodičů se však žádné zvláštní péče nedočkal. Kdykoliv mu například něco spadlo, otec se otočil a odcházel z místnosti pryč. Nechával chlapce, ať si poradí. Ten už je teď dospělým mužem. Má manželku, řídí auto a je soběstačný. Je to k zamyšlení, že? Opravdu je péče lidem vždy nápomocná? Neměli bychom se více chovat jako rodiče chlapce v příběhu?

V dalším příběhu bych chtěla poukázat na milosrdenství a sílu v sobě. Před několika lety velice chytrý a společenský muž spadl nešťastnou náhodou ze střechy a nemohl se hýbat. Přiletěl pro něj vrtulník, ten ale další nešťastnou náhodou zasáhl blesk. Po tomto incidentu již nebyla možná operace. Muž byl převezen do ústavu, kde pouze ležel. Sestry ho jednou za čas otočily ze zad na břicho a naopak.

Muž odmítl veškeré návštěvy rodiny a známých. Nestál o lítost. Rozhodl se, že si pomůže sám. Po čase se to povedlo. Opět se hýbe a chodí. Na tom je vidět, že i silou vůle se dějí zázraky. Nic není nemožné, když se chce. I toto je milosrdenství, jen v jiné podobě. Muž z příběhu se vyhnul milosrdenství ostatních a pomohl si sám.

V posledním příběhu ukážu na nedostatek motivace. Jedná se o muže v invalidním důchodu. Nemoc má již několik let a není vidět žádný posun, ani zlepšení ani zhoršení. Muž má veškerou péči, pobírá dávky, je bezstarostný a všichni za něho vše udělají. V podstatě má jednoduchý život, jen nemoc mu to kazí. Dle mého názoru už ani nemá důvod k tomu, aby se snažil uzdravit. I přesto, že by posun mohl udělat. Je to tak správně? Nedostává se muži tolik milosrdenství, že ztratil motivaci k normálnímu životu?

Milosrdenství se dá pochopit mnoha způsoby. Každý si v tom najdeme rovnováhu. To je můj pohled. Vidím, že někdy se můžeme nechat vydírat a dělat věci, které nechceme – jen proto, aby si ostatní mysleli, že jsme milosrdní. Učit se milosrdenství a vychovávat se k němu musíme od sebe. Pokud nebudeme milosrdní sami k sobě, nemůžeme být zdravě milosrdní k ostatním.

Hana Fišerová
PSS, středisko ve Dvoře Králové nad Labem

 


Příběh 2: Čistá duše z chráněného bydlení Johannes

Při letmém setkání působí pan Evžen jako muž v letech, na kterém není nic zvláštního. Je ale jiný. Ač v seniorském věku, má duši malého chlapce, který miluje auta a dokáže rozesmát i toho nejsmutnějšího člověka. Seznámení s panem Evženem bylo pro mě osobně velmi důležité.
Když jsem začala pracovat v Chráněném bydlení Johannes provozovaném Diakonií Valašské Meziříčí, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Můj první pracovní den byl plný dosud nepoznaných věcí. Přiznám se, že jsem občas pochybovala, jestli v Diakonii vydržím. Ve chvílích pochybností jsem naštěstí měla tu čest poznat čistou duši pana Evžena.

Neměl za sebou zrovna veselý životní příběh. Ale velmi mu pomohlo, když po mnohaletém pobytu v ústavní péči nastoupil právě do Chráněného bydlení Johannes. To se stalo zhruba před třemi lety. Dnes je pan Evžen šťastným mužem. Rozdává smích na všechny strany. Je tím malým chlapcem, co si chce hrát, mužem, který krásně maluje a i přes své těžké mentální postižení každý den překvapí svou laskavostí. Třeba pomůže při vaření, aniž byste ho o to předem žádali.

Jsem přesvědčena, že pan Evžen vnímá emoce druhých lidí a dokáže se do nich vcítit. Rozdává proto spoustu radosti a lásky jako velké dary pro nás pro všechny. Přesvědčilo mě to, že pomoc mentálně postiženým má smysl nejen kvůli nim samým, ale právě i kvůli nám všem. Díky chráněnému bydlení a nasazení mých kolegyň, které ve své práci nechávají kus svého srdce, mohou lidé s mentálním postižením jako je pan Evžen žít šťastně a smysluplně.

Autor textu: Monika Hrabovská

 


Příběh 3: Srdcem a s láskou

O slově „milosrdenství“ má každý člověk svou představu. Jedno je ale jisté. Vždy je to určitá pomoc – milost, která přichází ze srdce.

Chtěla bych se podělit o příběh paní Marie, která je klientkou osobní asistence a pečovatelské služby Diakonie Valašské Meziříčí. Když jsme za paní Marií začaly docházet, byla krátkou dobu přestěhovaná u dcery, u které bydlí dodnes. Změnou bydliště paní Marii znervóznila. Zhoršil se jí zdravotní i psychický stav.

Upoutání na lůžko nesla velice těžce. Ze začátku naší péče byla plačtivá a často myslela na to, že zemře. O smrti také často mluvívala. Pro asistenty je velice náročné takovou situaci zvládnout. S kolegyněmi i s vedoucím pečovatelské služby jsme často probírali, jak paní Marii v jejích psychických obtížích pomoci.
Jakmile to její celkový zdravotní stav trošku dovolil, začaly jsme během osobní asistence s paní Marií cvičit jemnou motoriku prstů na rukou, pak procvičovat ruce, paže a nohy. Hodně jsme si povídaly a četly. To byl základ všeho dobrého.

Paní Marie se naučila znovu držet v ruce tužku, psát a kreslit. Formou hry na školu se pustila do psaní krátkých textů, počítání snadných příkladů, hraní společenských her. Paní Marie miluje každou chvíli strávenou v naši přítomnosti a dokáže ji potěšit každá maličkost.

I my se od ní máme co učit. Dnes je to pozitivní a hodná žena s andělskou tváří i pokorným přístupem k životu. Ona i její rodina jsou nesmírně vděční za naši práci.

Příběh paní Marie je jeden z mála příběhů se šťastným koncem, kdy vím, že naše práce není zaměstnání, ale poslání. Vše je o trpělivosti. Pokroky klientů jsou pro nás povzbuzením a motivací, proč tuto práci děláme – srdcem a s láskou.

Autor: Zuzana Mikulenková

 


Příběh 4: Mluvte srdcem, nemusíte slovy

Milosrdný dar
Milosrdné přijetí
Milosrdné odpuštění
Milosrdná lež
Milosrdné umírání
Milosrdná pomoc

Když jsem nastupovala do Diakonie, věděla jsem, s čím budu mít největší problém – s umíráním. V naší rodině vždy bylo největší tragédií úmrtí. Babička, matka všichni plakali, černé šaty i na rok, na pohřbech spousta lidí, věnců – pro dítě téměř horor. Tak jsem to vnímala.

Když zemřela první paní, o kterou jsem se starala, brečela jsem celý den a zlobila se na kolegyně, že to tak necítí, že vzpomínají na veselé příběhy s onou paní a dokonce se i smějí. Pro mě v té době nepředstavitelné. Po letech jsem šla na školení a až tam jsem pochopila, že když člověk zemře v klidu a pokud možno i v kruhu svých nejbližších, je to dar – milosrdenství. Učili jsme se, že rodině je třeba někdy i vysvětlit, že když přijde čas, máme člověka nechat, aby odešel.

Za dva měsíce po školení se jedna paní na oddělení zhoršila. Sestry dělaly, co se dalo, ale lékařka řekla, že přichází konec, víc se dělat nedá. Dcery za paní chodily i dvakrát denně, plakaly, prosily maminku, ať ještě zůstane, ať přijímá potravu, ať se snaží. Paní něco snědla a jen dcery odešly, jídlo i pití šlo ven.

Jeden večer jsem měla noční. Dcera seděla u paní do 22 hodin. Požádala jsem ji o rozhovor. Sedly jsme si a já ji začala vysvětlovat, že už je čas nechat maminku odejít, že chápu, že jim bude chybět, že už také nikoho nemám, ale že maminka už je vyčerpaná, unavená, má zavřené oči, ústa a už říká, že nechce. Dcera znova plakala, vysvětlovala své důvody, po dvou hodinách však připustila, že by maminku odejít nechala – nedokáže jí to ale říct. „Mluvte srdcem, nemusíte slovy“, odvětila jsem.

Ráno mi skončila služba. Když jsem druhý den přišla na denní, paní už nebyla. Noční služba ji pěkně upravila a čekali jsme na odvoz. Dcery se přišly s maminkou rozloučit. Jedna z nich mi poděkovala. To, co jsem jí řekla, potřebovala slyšet.

Až nyní mi došlo, že jsem zažila i v rodině milosrdenství. Otec byl po třech infarktech v invalidním důchodu, nebylo mu ještě padesát. Mamka zdravotní sestra o něj pečovala. Scházel měsíc do tátových padesátin a přišla noc – další bolesti a ráno konec. Nedokázala jsem pochopit, že matka zdravotnice nic nedělala, „jen si s ním povídala“. Těžko mi vysvětlovala, že už táta nechtěl. Věděl, že operace mu nepomůže. Transplantace se dělaly jen minimálně a pouze v Praze.

V životě mých rodičů nevládl vždy soulad. I o rozvodu se jeden čas mluvilo. Oné noci si ale prý vše vypovídali, odpustili, vysvětlili. Mamka byla, dá se říct, až radostná, že to byla nejkrásnější noc, kterou spolu prožili. I to bylo milosrdenství, odpuštění, smíření. Otec odešel mamce v náručí, v klidu, smířený a DOMA. Bylo to jeho rozhodnutí, že nepůjde do nemocnice. Až nyní chápu, jakým sebezapřením musela matka projít, když nesměla zasáhnout. I já musela po letech poznat milosrdenství odpuštění, smíření, že nás rodiče opustili.

Hana Černá
pracovnice v sociálních službách
Diakonie ČCE – středisko ve Dvoře Králové n. L.

 


Příběh 5: Jednoduché a krásné vidění světa

Pro mě byla postrachem, když jsem za ní začala docházet. Paní Jitka trpěla schizofrenií a dokázala ranit. Uměla být uražená i protivná, když se jí něco nepozdávalo. Žila sama v garsonce. Jejím koníčkem bylo háčkování a vystřihování z papíru (což se dalo docela dobře poznat i na podlaze).

Docházely jsme za ní často. Se sestrou se kdysi pohádala, ostatní příbuzní byli daleko. „Mám jenom Diakonii,“ řekla nejednou. A jak už to tak bývá, když s někým musíte být, nakonec si k němu cestu najdete.

Pomohl humor paní Jitky. Jak dovedla nepříjemně zahulákat, uměla se také hurónsky a od srdce zasmát. Snad nejvíce si užívala procházky. Vždy dvě pracovnice ji vezly na vozíku do města. Tehdy oblékla své háčkované šaty, napsala seznam a už půl hodiny předem seděla připravená u dveří. Po cestě poznávala značky aut, zpívala si, pečlivě pozorovala přírodu i lidi. Znaly jsme její: „Dávejte bachaaa!“ To když vozík přejížděl obrubník. Její jednoduché a přitom tak krásné vidění světa bylo inspirující.

Zdravotní stav se však horšil a musela do nemocnice. Zařídily jsme odvoz. Hodně holek za ní bylo na návštěvě a vždy jsme si řekly, jak se jí daří. I já jsem ji šla navštívit. Donesla jsem k ochutnání svou první buchtu a věnovala jí dvě knížky na čtení. Po čase se vrátila domů – zhoršená. Už si nedokázala sama přesednout z postele na vozík a pohybovat se po bytě. Měla bolesti. Péče se rozšířila a byla stále těžší. I díky naší sociální pracovnici jsme paní Jitce pomohli zařídit domov důchodců. Tehdy jsem si od ní koupila snář, jelikož si s sebou nemohla vzít všechny věci, které doma měla (taky jich nebylo málo, skoro nic nevyhazovala).

Na rozloučenou jí jedna z kolegyň ušila anděla. Daly jsme ho na srdce z kartonu a kolem napsaly jména nás všech včetně vedoucích. Paní Jitka byla v naší péči přes 10 let a i přes její osobitost (a možná právě pro ni), i přesto, že moc neuměla vyjádřit vděk a nikdy nikomu nedala oplatek, jsme ji měly rády a věděly jsme, že i ona nás.

Asi do půl roku poté, i kvůli těžkým zdravotním komplikacím, zemřela. Bez pohřbu. Mrzí mne, že jsme se s paní Jitkou nemohly rozloučit naposledy a tak píšu tento příběh na její památku – aby po sobě zanechala alespoň vzpomínku.

To je mé milosrdenství. Na paní Jitku si vzpomenu pokaždé, když ze snáře zjišťuji, co se mi zdálo.

Jana Meixnerová

Příběh 6: Dva přátelé proti převaze

Za doprovodu své ženy přichází jednoho dne pan František do denního stacionáře pro seniory. Je mu pětasedmdesát. Onemocněl demencí, těžko se orientuje v čase i prostoru a  potřebuje každodenní péči. Jeho paní se mu ochotně věnuje, ale potřebovala by si jednou za čas odpočinout. Péče o člověka s demencí je náročná. Ulehčení nabízí právě stacionář Diakonie Dobormysl.

Proběhnou seznamovací návštěvy. Výsledek? Pan František odmítá do stacionáře docházet. Proč? Necítí se tu dobře. Důvod? Ve stacionáři je převaha žen :) ! Co s tím?  

„Dyby se mnů šel Toníček, to by možná šlo,“ připouští František.

Toníček, tedy pan Antonín, je jeho dlouholetý kamarád. Chodili spolu do školy, mnoho let pracovali v jedné fabrice a dodnes sousedí v jedné malé valašské vesničce. Antonín na tom však s pamětí a orientací v prostoru není o mnoho lépe než František. Navíc nechce ani slyšet o návštěvách stacionáře – doma je mu přece nejlíp a žádnou péči nepotřebuje. I žena pana Antonína by si však od péče o svého muže občas ráda vydechla.   

„Tož ale dyž to Františkovi pomože … doprovodit bych ho tam mohl. Aj bych tam s ním mohl posedět, aby sa tam tolik nebál,“ připouští nakonec pan Antonín.

Obě ženy se nesměle ptají, zda by to nějak nešlo udělat. Dojímá nás, s jakou péčí a úctou přistupují ke svým stárnoucím mužům.

Dáme s kolegyněmi ze stacionáře hlavy dohromady. Co takhle pasovat pana Antonína do role dobrovolníka? Antonínovi se návrh stát se dobrovolníkem líbí, jeho paní ještě více. S její pomocí vyřídíme potřebné formality a papíry.

Nyní docházejí oba starší pánové do stacionáře společně. Pan Antonín si ochranitelsky přisedne k panu Františkovi, aby mu pomohl přežít mezi tou převahou žen. Jejich věrné manželky se na nás vděčně usmívají. Mají teď trochu času na sebe, zatímco dlouholetí kamarádi spolu prožijí příjemný čas v Dobromyslu.

Alena Hellerová, Diakonie Valašské Meziříčí


Příběh 7: Jít za hranice možností

Když se u paní Lidky objevily první vážnější zdravotní komplikace, absolvovala nejrůznější vyšetření. Po půlroce jí lékaři diagnostikovali amyotrofní laterální sklerózu (ALS). Jedná se o degenerativní onemocnění nervové soustavy s velmi smutnou prognózou. Devadesát procent pacientů na tuto nemoc do pěti let umírá.

Paní Lidka se rozhodla bojovat. Boj to byl nerovný! Choroba ji ze všeho nejdříve zbavila hlasu, během následujících let znehybnila ruce, nakonec i nohy. Díky láskyplné péči svých čtyř dětí a dalších blízkých, technickým vymoženostem a důvtipu svého muže ale Lidka nikdy nepřišla o možnost komunikovat se světem kolem. Ani o chuť žít.

Během nemoci Lidce pomáhala řada pečovatelek z řad členek sboru Evangelické církve. Poté se u ní vystřídaly tři pečovatelky osobní asistence z Diakonie Valašské Meziříčí.  V den pohřbu paní Lidky jedna z nich dostala osobní poděkování: „Zvláštní Dík patří Lucii S., která o Lidku pečovala v poslední fázi nemoci a byla jí nejen ošetřovatelkou, ale především skvělou chápající přítelkyní, věrným spojencem a spolehlivou výkonnou rukou uskutečňující Lidčina přání a představy.“

Tehdy jsem pochopila, že snaha udělat vše až za hranice možností byla potřebná. I když to bylo velmi náročné – fyzicky i psychicky.

Takto si představuji osobní asistenci: je velmi důležité vcítit se do druhého člověka. Pochopit, jak on vnímá a co od Vás očekává.

Paní Lidka zemřela 23. prosince 2014 v kruhu svých nejbližších. Je to velký dar MILOSRDENSTVÍ. Milosrdenství je také jedna ze čtyř hodnot Diakonie Valašské Meziříčí.

Lucie Salamonová, Diakonie Valašské Meziříčí


Příběh 8: Pomoc se musí dávat i nabízet

Setkávám se s milosrdenstvím každý den v práci, v osobním životě, i v životě lidí okolo mě. Věřím, že milosrdenství je vlastně všude. Milosrdenství jsem pocítila od mnoha lidí, moc si toho vážím a mohu přiznat, že jsem je opravdu potřebovala.

Mám sedmiletého syna. Jeho táta mu zemřel, teď tomu bylo šest let. Nebyli jsme manželé, takže nemáme nárok na sirotčí důchod. V téhle těžké situaci bylo důležité otevřít oči a srdce, nebát se a věřit v to, co je správné. Věřit lidem, věřit v sebe i v Boha. Povedlo se, děkuji za to.

Nyní jsem druhým rokem v Diakonii Brno, jeden střípek v té nekonečné diakonické mozaice. Moc si vážím toho, že i já mohu pomáhat a rozdávat milosrdenství všude, kde je potřeba. Odměnou je pro mě pocit lásky. Pomoc se musí dávat a i nabízet, protože většinou ti, co ji potřebují, si neumějí, nebo nemohou o ni z různých důvodů říci. Pomáhejme a nebojme se projevit a i přijmout milosrdenství, soucit.

Vídám jednoho člověka. Je to bezdomovec s vysokoškolským diplomem, mladý člověk, muž. Není alkoholik ani feťák, spíš zbloudilá duše. Moc ráda bych mu chtěla pomoci. Zatím jsem mu nakoupila jídlo za stravenky, plus jsem mu přidala 141 korun, víc jsem bohužel neměla. Když jsem mu podala papírovou tašku s jídlem, otočil se na mě a poděkoval.

Chtěla bych touto cestou získat pomoc pro zmíněného člověka, možnost vrátit ho do života. Zajistit sociálního pracovníka, který by to s ním nevzdal po prvním neúspěchu. Mohu slíbit, že budu pomáhat třeba jako dobrovolnice. Pokud bych vyhrála tuto soutěž, tak celou finanční částku věnuji tomuto muži na jeho uzdravení.

Děkuju za případné nápady a podanou pomoc.

Veronika D., pracovnice přímé péče, Diakonie Brno


Příběh 9: Jediný neváhal pomoci

Toho červnového pondělí jsem jako obvykle v půl šesté opouštěl své pracoviště. Cestou v autobuse MHD jsem z okénka uviděl muže, jak se sklání k jinému muži bezmocně ležícímu na zemi.

Autobus zastavil. Vystoupil jsem a šel též pomoci. Poté jsem zjistil, že ležící muž krvácí na hlavě, reaguje, ale není schopen komunikace. Podložil jsem mu hlavu svou taškou a udržoval jej při vědomí.

Pomáhající muž volal zdravotní záchrannou službu. Během čekání na příjezd zdravotní záchranné služby jsme také mávali na kolem projíždějící policejní hlídku. Ta na nás ale nereagovala.

Pomáhajícímu muži jsem poděkoval za jeho solidaritu a odhodlání pomáhat. Odvětil, že to sám neměl v životě jednoduché. V současné době se snaží spolupracovat s probační a mediační službou a řádně plnit také pracovní podmínky současného zaměstnavatele, přičemž tato kombinace není prý mnohdy úplně jednoduchá.

Je úžasné, že se tento mladý muž i přes životní nezdary snaží vytrvat a posunout svůj život správným směrem.

Byl jediný, jenž prokázal milosrdenství. On jediný se sklonil k zraněnému a jako jediný jej oslovil. Ležící muž mu nebyl lhostejný. Neváhal pomoci, za což mu patří veliké DÍKY.

Zdeněk Pánek, Diakonie Most

Diakonie tvoří společenství, které v milosrdenství a s nadějí fortelně pomáhá potřebným.